V červnu jsme se rozhodli vyrazit na prodloužený víkend do živého italského města Neapol. Náš první den měl být ve znamení poznávání historického centra a nasávání pravé jihotalské atmosféry. Z letiště jsme se přímým autobusem pohodlně dopravili až k neapolskému přístavu.
Jelikož jsme na místo dorazili kolem poledne, naším prvním cílem bylo najít příjemné místo na oběd a ochutnat vyhlášenou místní kuchyni. To se ale ukázalo jako nečekaně velký oříšek. Vtehdejší popandemické době platila v restauracích stále snížená kapacita míst a drtivá většina podniků byla beznadějně plná. Po marném hledání jsme tak nakonec vzali zavděk rychlou bagetou z jednoho z bistr a pokračovali v naší trati dále k masivní středověké pevnosti Castel Nuovo (Nový hrad). Zde nás čekalo milé zpestření, jelikož jsme u vstupu shodou okolností zrovna sledovali probíhající tradiční italskou svatbu.
Od historických skvostů k odvrácené tváři města
Od pevnosti naše kroky vedly přes jedno z největších neapolských náměstí – monumentální Piazza del Plebiscito – směrem k Národnímu archeologickému muzeu. Cestou jsme prošli kolem celé řady nádherných historických kostelů, které jsme si s radostí prohlédli a obdivovali jejich bohatou vnitřní výzdobu.
Bohužel samotný dojem z města nám velmi výrazně pokazily celkové podmínky v ulicích. V červnu v Neapoli panovalo obrovské, spalující horko. Všude po chodnících a křižovatkách se povalovalo neuvěřitelné množství odpadků, které se v tomto vysokém horku rozkládaly a šířily neúnosný zápach. V ulicích se navíc pohybovalo velké množství žebráků a místní doprava byla jedním slově naprosto šílená – auta i skútry jezdí prakticky bez pravidel, klaksony znějí neustále a přecházení ulice je adrenalinový sport sám o sobě.
I když má Neapol nepopiratelně bohatou historii a krásné památky, její centrum na nás kvůli všudypřítomnému zmatku, špíně a zápachu rozhodně dobrý dojem neudělalo.
