Na konci září jsme se rozhodli podniknout cestu, která se nakonec proměnila v jedno z našich největších cestovatelských dobrodružství – vydali jsme se na vlastní pěst do hlavního města Egypta, do rušné a divoké Káhiry.
Jelikož už bylo po hlavní turistické sezóně, přímé letecké spoje nebyly k dispozici. Před námi tak stály dvě hlavní možnosti: buď letět do Hurghady a odtud pokračovat dlouhým přejezdem autobusem, nebo zvolit letecké spojení z Vídně s mezipřistáním v Athénách. Vybrali jsme si druhou variantu. Zda to byla správná volba, je dodnes otázkou – už jen samotná cesta autem z Plzně na vídeňské letiště zabrala spoustu času a čekání na přestup v Athénách bylo poměrně zdlouhavé. Ve výsledku nám celá cesta z domova až do hotelu v Káhiře zabrala neuvěřitelných cca 20 hodin.
Kulturní šok v ulicích egyptské metropole
Pokud se do Káhiry vydáte samostatně bez delegáta a organizovaných autobusů cestovní kanceláře, musíte se připravit na poměrně výrazný kulturní šok.
Na každém kroku na vás vyskakují místní prodejci a nadháněči, kteří vám neustále něco nabízí, a to mnohdy až velmi neodbytným a otravným způsobem. Absolutní nutností se stává nekompromisní smlouvání – prodejci zkouší přemrštěné ceny i na úplně běžných věcech. O obyčejnou láhev vody se začíná vyjednávat klidně na 100 egyptských librách, aby se cena po rázném odmítnutí nakonec usmlouvala na reálné 2 libry.
S angličtinou u běžných lidí v ulicích moc nepochodíte, takže offline překladač v mobilu je doslova záchranou života. Značení ulic a stanic je navíc v tristním stavu a pokud si doma dopředu připravíte podrobné plány linek a stanic místní MHD, můžete je po příjezdu rovnou zahodit do koše. V Káhiře totiž nefunguje prakticky nic podle tištěného jízdního řádu a vše je o okamžité improvizaci.
Život po sezóně: Zavřené restaurace a tržnice
Dalším nemilým překvapením pro nás bylo, že po skončení hlavní sezóny byla drtivá většina klasických restaurací v naší oblasti zavřená a běžných kamenných obchodů s potravinami zde bylo jako šafránu. Místní lidé i my jsme většinu jídla a zásob museli nakupovat přímo na živelných tržnicích (súcích).
Cestování po Káhiře bez cestovky je zkrátka obrovské dobrodružství, velká škola trpělivosti a neustálá Improvizace. I přes veškerý ten chaos a náročnost však na tuto výpravu s odstupem času neuvěřitelně rád a s úsměvem vzpomínám!
